Zéland, sen a on...jak to celé začalo? 💫
Pojďme se vrátit o pár měsíců zpět. 🤫 Proč vlastně Zéland? Kde se objevil Mira? A jak se to celé začalo? 🤭
Jsem zastánce, že vše se nám v životě děje z nějakého důvodu. ✨No a právě minulý rok, v jeden měsíc mi nezávisle na sobě řekli 3 lidi o Novém Zélandu. 🇳🇿 Dva kamarádi se z něj právě vrátili a další kamarád mi při půjčování stanu říká: ,,dostal jsem víza na Zéland.'' A já si v ten moment řekla, tohle fakt není náhoda! 🤔
Měla jsem sice odjezd do nějaké cizí země v hlavě už dlouho, ale díky mé korporátní práci 👩💻, která mi zpětně spíš víc brala než dala, jsem to stále odkládala. Měla jsem tam jistotu, stálý plat, super kolektiv, bylo to necelé 3 minuty chůze od domova, jen mě to po čase už vůbec nenaplňovalo. 🤯 Nesmyslné tabulky od rána do večera a tlak, stihnout práci za 3 lidi. Nehledně na to, že se z lidí staly jen čísla, se kterýma jsem musela pracovat. Tahle cesta už nebyla pro mě. 🙅♀️
A tak po rozhodnutí (2/2024) dát výpověď a jít na volnou nohu, jako by se mi otevřel svět nekonečných možností. Najednou mi nic nepřišlo jako problém. Sbalit se a odjet do Rakouska, sama, na 2 měsíce? Proč ne. 🤷♀️ Udělat certifikát horského průvodce a odprůvodcovat celou sezónu? Super! 💁♀️ V hlavně mi tehdy začaly vyvstávat myšlenky na Island, Aljašku, Kanadu, Zéland a různé země, kam bych se mohla podívat a zároveň se i poohlídnout po nějaké práci. A tak tahle zmínka od kamarádů ohledně Zélandu přišla vhod. Protože kdy jindy, když ne teď?! ✨
A tak jsem ještě ten večer, co mi kamarád oznámil jeho novinu o získání víz, otevřela pivo, sedla k pc a rozklikla imigrační stránky NZ. Vyplnila formulář a žádost byla do pár minut odeslána. 📩 Šlo to všechno nějak hladce a v ten moment jsem to brala spíš jako novou výzvu, aniž by mě napadlo, jak se to celé vyvrbí. A taky že vyvrbilo. Za 4 dny mi přišel email, že víza na Zéland byla schválena a já mám 1 rok na to, vycestovat do cizí země. 😱
⏳ Byla půlka srpna a já absolutně nevěděla, co se mnou bude dál. V hlavě jsem jen měla myšlenku, že bych chtěla dojet ještě pár zájezdů, strávit zimu na horách a pokrýt nutné náklady na živnost. Zároveň i dělat něco, co mě bude bavit a naplňovat. Nechtěla jsem se potácet v nějaké další práci jako tělo bez duše a dělat něco, v čem absolutně nevidím smysl. 🤯
Nechala jsem si tedy tuhle novinku pro sebe a ještě ji chvilku zpracovávala. Však ono se to nějak vyvrbí, říkala jsem si, mám na to přece celý rok, to je času dost... 💆♀️
Po plánované průvodcovské sezóně jsem 2 měsíce pomáhala v bistru v Neratově, kde moje mamka pracovala. Byl to pro mě (tedy spíš v mojí hlavě) takový krok zpět, protože jsem si říkala, že mi chybí hory. ⛰️ A najednou jsem musela od rána do večera stát za kasou, obsluhovat lidi, vydávat jídla a jediné, co mě na tom vlastně bavilo bylo dělání kávy, kde jsem pracovala na svém "latte artu". ☕️ A to v mini vesničce o 65 obyvatelích, s výhledem na jeden slavný Neratovský kostel. ⛪️
Později jsem ale zjistila, že tahle vesnička má přeci jen své kouzlo. 🪄 Pomáhá lidem s postižením a společně s nimi se snaží o obnovu místní komunity. A Tak během mých dlouhých chvil v Neratově vznikl i nápad uspořádat cestovatelský festival. V listopadu se tak konal první ročník a podařilo se nám vybrat celých 30 000Kč právě na podporu Sdružení Neratov. V tu dobu už, taky díky mé mámě, která moc nedokáže udržet tajemství 🤭, věděla většina o mé plánované cestě do zahraničí. 🌏
Cestovatelským festivalem tak moje výpomoc v bistru skončila a moje tělo mi opět díky různým nemocem naznačovalo, že si musím odpočinout. 🤧
Během působení v Neratově jsem také náhodně našla firmu, co organizuje firemní akce a tak jsem jim i s pár pomohla. Byla to taková vzájemná výpomoc. 🤝 A mimo to, tahle firma působí ve Špindlu, kde jsem se nakonec rozhodla strávit i zimní sezónu. ⛷️
Začátkem prosince jsem tedy odjela za novým dobrodružstvím směr Krokonoše, konkrétně Špindlerův mlýn. Zabalená na neurčito, s několika taškami a kufrem plným vybavení. 🚗 Od lezení, skialpů, snowboardu, až po batoh na přechody. Protože, co kdyby náhodou. 🤷♀️
Brala jsem to jako novou výzvu a i když umím jezdit na snowboardu, chtěla jsem se kvůli plánovaným skialpům naučit hlavně pořádně lyžovat. 🎿 A tak jsem se přihlásila do kurzu APUL, kde jsem se po týdnu intenzivního tréninku a večerních přednášek zdokonalila nejen v samotné jízdě, ale i v tom, jak učit druhé. ⛷️ Stal se tak ze mě instruktor lyžování pro začátečníky a mírně pokročilé. ✔️
Vzpomínám na moji první výuku. Byly to dvě malé Britky. 👧 V tu dobu jsem ještě nebyla úplně anglicky rozmluvená a tak jsem měla docela strach, věděla jsem, že mě ve Špindlu čeká převážně komunikace v angličtině, ale každý mě utvrzoval v tom, že postačí umět pouze ,,pizzu a špagety''. Tedy laicky řečeno pluh a jízdu vpřed. 🍕
Tu lekci jsem zvládla, pak ještě x dalších a dokonce nám dědeček od těchto dvou holčiček, které jsme společně s kolegou individuálně učili, dal dýško. 🤑 Dýško tak vysoké, jaké jsem už pak za celou sezónu nedostala. Myslím, mě tak chtěl namotivovat nebo to bral i jako výuku a babysitting v jednom, kdo ví. 😄
Čas běžel rychle, blížil se nový rok 🗓️ a já měla čím dál víc pocit, že mě každodenní výuka baví a naplňuje, dokonce jsem měla možnost podnikat i občasné výlet na skialpech. ⛷️ A zdálo se to všechno jako dokonalá zima na horách. Ale každá mince má dvě strany a já jsem věděla, že do téhle komunity lidí nepatřím. 👀 Nejsem přeci ten student, který si sem přijel užít zimu, každý večer po výuce sedne do hospody 🍺, den co den a pak se na konci sezóny vrátí zpět domů. Prahla jsem po dobrodružství, po něčem novém, co mě taky někam posune. 🧐 Po poznání stejně naladěných lidí, či motivaci, někam se pohnout. Možná i po nějakém tom nekomfortu, protože právě díky tomu se učíme být tím, kým jsme. Nespoléhat se na druhé, ale pouze sami na sebe. 😇
A tak jsem se čím dál více utvrzovala v tom, že na Zéland chci odjet sama, bez nikoho, užiju si svůj rok a zjistím, co přesně od života chci. 🤔 Nechtěla jsem, aby mi do toho nikdo zasahoval, bála jsem se, že když náhodou někoho zase potkám, zamotá mi hlavu a já nedej bože ani neodjedu. Nebo odjedu, ale třeba nešťastná, či ve špatném rozpoložení z neopětované lásky, jako tomu už bylo v mém životě nesčetně krát. 🫣
Už jsem pomalu přemýšlela, jak s tím vším naložím. Okolí mi neustále říkalo, však uvidíš, on se k tobě někdo přidá, někoho do té doby najdeš, ale pro mě tahle varianta vůbec nepřipadala v úvahu. 🙅♀️ Představa, že odcestuji pryč s někým po mém boku prostě nešla k sobě. Ani náhodou. ❌
A jak už jsem na začátku zmiňovala, ono se vše děje z nějakého důvodu. 💫 A tak se před Vánoci ozval i kamarád Mira, se kterým jsme pár měsíců zpět občas zašli lozit, či na výlet. Měl cestu do Krkonoš a tak se chtěl potkat. Já si říkala, že jsem ho dlouho neviděla a zajímalo by mě, jak se vlastně má. 🧐 Ten den to bylo zvláštní setkání. Neviděli jsme se na Moravě za celý rok a náhodou jel okolo? Jenže to mě tehdá vůbec netrápilo. Poseděli jsme tak u piva a pak se zase rozešli do svých ubytování a měli své plány. Jenže na Silvestra se mi ozval znovu, že můžeme na nový rok něco podniknout, navrhla jsem mu další společné pivo a domluvila s mojí spolubydlící přespání. 🛏️
Ten večer jsme seděli v místní hospodě a já věděla, že mi tu něco nehraje. 🤔 Mira byl totiž kamarád z dřívější doby, do kterého jsem se před tím časem zakoukala, ale on byl tehdy v jiné životní fázi a z nás se tak stali pouze kamarádi. Na což jsem ale v té době nechtěla přistoupit a tak jsem na nějaký čas náš kontakt ukončila. 🔚
Jak jsme tam ale seděli v hospodě, s lidmi, ke kterým jsem vůbec neměla blízko a absolutně jsem tam nezapadala, uvědomila sem si, že tohle není náhoda. Mira měl totiž stejný pohled na věc. Tu noc jsme přespali v jedné posteli a ze srandy jsme se k sobě přitulili. Bylo to zvláštní, ale brala jsem to kamarádsky. Vždyť přece o nic nejde, přece ho chudáka nenechám spát bez peřiny a na zemi. 🤭 Však ten Mira přece tehdá před rokem nic nechtěl...
Na další den ráno mi donesl kafe a odjel domů. 🚙 Já se nad tím nijak nepozastavila. Nešlo o nic a nebylo přece o čem přemýšlet. Věděl o mém plánu odjet na Zéland a říkala sem si, že není čas na to, motat si opět někým hlavu. 🙅♀️ Už vůbec ne člověkem, který mi ji jednou nechtěně zamotal. 😶
Jenže co čert nechtěl, nějak se to stalo...🤯
Párkrát jsme společně vyrazili na nějaký trip v Krkonoších a měsíc na to už jsem věděla, že jsem v pasti. 🪤 Probudilo se ve mě opět "to něco", co jsem si myslela, že už se nemůže vrátit. ,,Přeci to tam buď je a nebo není'', říkal mi kamarád. Byla sem zastáncem, že u mě to tam s Mirou už není a být znovu nemůže. Ale, mýlila jsem se. Ono se to znovu objevilo a vyvstalo na povrch. 🙉 A tak jsem to nechala plynout a říkala si, že čas vše ukáže. ⏳
Na konci února jsem měla plánované vyšetření v nemocnici v Praze. 🏥 Přespali jsme u Mirového kamaráda a užili si dva společné dny. I když nejsme měšťáci, vůbec nám to nevadilo. Byli jsme tam jen my dva. Já měla vedle sebe chlapa, co mě poprvé podporoval v nemocnici a vstřebávala jsem všechny své pocity. 🤯
V nemocnici mi doktor dal "propustku" se slovy, ,,uvidíme se po Vašem příjezdu, nebo ještě lépe, dojedu Vás za půl roku zkontrolovat na Zéland". Úsměv, který při tom měl, všechno řekl za něj. 😮💨 V tu chvíli se z toho, čeho jsem se celou dobu nejvíc bála, rázem stala banalita. Nic už mi tak nebránilo v mojí cestě. ✔️
Ten večer jsem zamyšleně pronesla Mirovi, co s tím vším budeme dělat. Že mám jasný plán a jedu na Zéland, tak proč se mnou vlastně ztrácí čas? Já se svého snu nechci kvůli nikomu vzdát. Ale zároveň jsem cítila něco, co už dlouho k nikomu ne. Cítili jsme to ten večer oba. 🥰
Mluvili jsme spolu o nastalé situaci a já z něj najednou dostala informaci, která mi skoro vyrazila dech. 😳 ,,Víš, v lednu, tehdá na nový rok, jak jsem jel ze Špindlu, jsem zažádal o Víza." Vždycky jsem tam chtěl, ale už mi to x krát nevyšlo." 🤔
Koukala jsem na něj a nevěděla co říct, tahle varianta absolutně nepřipadala v úvahu. Nenapadlo by mě, že by někdo chtěl jet se mnou a v ten moment jsem to nedokázala nějak pobrat. 😳 Byl to krásný krok, ale zároveň se v mojí hlavě míchaly myšlenky, co když to nevyjde? 🤯 Proč si motám zase někým hlavu, když vím, jak to chodí? Ale zas, co když je to ten pravý? 🤔
Tenkrát jsem odjela zpět do Špindlu a Mira na Moravu a když to jen šlo, jezdil mě navštívit. Uběhlo pár dní a stále neměl informaci o jeho vízech. ⁉️ Je to divné říkala jsem si, mě to trvalo 4 dny, než mi přišlo schválení, tak proč je to u něj už přes měsíc a stále nic?
Netrpělivě jsem čekala na jeho zprávu, až jednoho dne, kdy mi po výuce ve 4h odpoledne přistála na whatsapp příloha. 🔗 Byl to pdf dokument nazvaný víza, ale bez Mirovýho dalšího komentáře. 👀
V ten moment si pamatuju, jak ve mě proběhlo x pocitů. Co když mu to neschválili? Pojedu sama? Zahodím náš vztah? Co když mu to schválí? Pojedeme spolu? Zvládneme to? Sedla jsem tak do auta a otevřela soubor. ,,Approved", stálo tam. 💫
Nějaký čas jsme to ještě společně vstřebávali a oťukávali se. Já si musela dát větší prostor, protože ten můj svět najednou někdo narušil. 😶 Někdo zhatil můj plán odjet sama. Co když mě zase opustí, nebo si to rozmyslí? Ale však uvidíš, vše bude a je, jak má, uklidňovala jsem se. 💆♀️
Stihli jsme ještě začátkem května zorganizovat druhý ročník Cestovatelského festivalu na podporu Sdružení Neratov a vybrat tak opět krásných 30 000 Kč. ⛪️ A ikdyž jsme naši cestu, nákup letenek a ostatní papírování stále odkládali právě kvůli pracovním povinnostem a mým zájezdům do zahraničí, v půlce května, po oznámení rodinám, nastal konečně čas koupit letenky a začít řešit veškeré formality. 📝
Najednou to bylo tak blízko a tak reálné. Ten rok uběhl jako voda. ⌛️ Moje víza měly vypršet 15.8. a Miri měl ještě začátkem srpna domluvený kopec, na který měli s kamarády jít. Koupili jsme proto letenky až na 10.8. takzvaně za 5 minut dvanáct a já si říkala, jestli vůbec odletíme. V hlavě mi zněly myšlenky, co když se let zpozdí, co když nám ho přebookují? Pustí mě pak ještě do země? 🙉 A taky myšlenky, sakra, vážně se to děje? Jedeme spolu do cizí země, když jsme spolu sotva půl roku? Zároveň jsem si najednou nedokázala představit jiného člověka, se kterým bych tohle vše chtěla sdílet, než s Mirou. 🥰
Před odletem jsme se spolu s Mirou sestěhovali do bytu mojí mamky, která toho času bydlela v Neratově. 📦 Její byt v Přerově, ve kterém jsem zároveň vyrůstala byl proto volný. A tak se nám její nabídka využití bytu a i dočasné uschování našich věcí zdála jako ideální příležitost. Mohli jsme tak pustit naše nájmy a ušetřit i nějaké peníze na Zéland a zároveň si vyzkoušet opravdové společné soužití. Vždyť už za pár týdnů budeme žít spolu, na sotva 2x2 metrech někde v dodávce, na druhém konci světa. 🌏
Před odletem se nám, co čert nechtěl, vše ale ještě víc zkomplikovalo. Koncem června jsme totiž měli dopravní nehodu. 🤕 Naboural nás zezadu pán, který to nedobrzdil. Měli jsme tak oba naražené krky, nosili jsme límce a mě dlouho trápily bolavé pohmožděné záda. Najednou se celý náš společný sen vzdaloval. Místo plánovaní společných výletů do hor, či zařizování věcí na naši cestu, jsme společně dojížděly každý den na rehabilitace a modlili se, ať vůbec odletíme. 😓 Já prožívala různé stavy bezmoci, hádali jsme se, učili spolu žít a řešit tyhle překážky. Padaly na nás jedna za druhou. A jako by toho nebylo málo, mamka se náhle přestěhovala zpátky domů, dala výpověď a opustila Neratov. Najednou absolutně nic nehrálo do karet. 🃏
Bylo to jak nějaká výzva, kolik toho ještě společně uneseme. 😮💨 Já kvůli úrazu jako OSVČ přišla o veškerý příjem i naplánované hory a akce. Mira se musel vzdát plánovaného kopce s kamarády a dalších běžeckých závodů.
Ještě před odletem jsme měli strávit čas ve Švýcarsku u mého bratra s novorozenou neteří, ale naše plány se rozpadaly jako domeček z karet. Nic najednou nešlo podle plánu a my dva byli čím dál víc "na nože". 🔪
Já už pomalu ztrácela naději odletu. Dopadne to jak má, říkala sem si. ✨ Možná to tak všechno má být a něco nás to má naučit. Poslední dny před odletem tak pro nás oba byly opravdu náročné. Různé zařizování, papírování, apod. Jen na to balení stále nebyl čas. 🤯
Svého věrného společníka na cesty - Karla (jedničkovou oktávku) 🚗, jsem po společných 3,5 letech nechala na hlídání u kamaráda, jelikož jsem věděla, že se o něj za tu dobu, co budu pryč, dobře postará. Karel jako by to vycítil a začal najednou stávkovat. Jednoho dne mu po cestě spadlo okýnko a tak už nám to celé přišlo opravdu úsměvné.
Nejtěžší pro mě byla ale představa, opustit Donďu. 🐕 Čtyřnohého parťáka, který mi byl po boku polovinu mého života a který jen chvíli po odletu oslaví svých 15 let. Neskutečný. Dlouho jsem kvůli němu mé cesty zamítala. Poslední dva roky si ho však mamka (i díky mé změně zaměstnání) vzala do Neratova a já věděla, že mu tam je lépe. Je totiž nás obou, jak jsme vždy s úsměvem říkaly, je to naše dítě ve střídavé péči. 🤭 O shibách se celkově říká, že mají pouze jednoho páníčka, ale Donďa si zvykl od mala na nás obě. A já se s ním najednou musela rozloučit. S pocitem, co když už tu nebude až se vrátím? 😶
Bylo toho na jednu hlavu prostě moc.
Dny do odletu se blížily a s tím přišlo i na balení. 🧳 Asi 4 dny před odletem jsme poprvé vytáhli naše obrovské bágly, které Mira objednal z internetu. Zjistili jsme, že to má nějaké mouchy, ale to nás v tu chvíli vůbec netrápilo. Udělali jsme dvě hromady věcí, co bychom si tak asi chtěli vzít s sebou a postupně přehazovali, přendávali z místa na místo a maturovali nad tím, co vlastně vše budeme potřebovat. 🤔 Taky jsme si hráli s myšlenkou, že naše těla nejsou ready takovou zátěž utáhnout a že 30kg na zádech opravdu neutáhneme. 🙅♀️ Omezili jsme to tedy na úplné minimum. U mě to byla klasická výbava, kterou si beru kamkoliv, k tomu pár kousků oblečení na "zničení" a taky dvě knihy na čtení. U Miry tomu bylo podobně, akorát místo věcí na "zničení" přemýšlel spíš o nabalení lezeckých věcí, včetně sedáků, lezeček, karabin apod. 🧗♀️ Plus k tomu přidal i něco z vaření - jetboil.
Bylo skoro hotovo. Zbývalo se už jen na neurčito rozloučit s rodinou, pozdravit pár známých a stihnout alespoň nějaké návštěvy. Člověk by ale potřeboval dalších x dní času, tak jsme polítali alespoň to, co se dalo. ✔️
Letenky jsme měli objednané na neděli 10.8. a měli jsme naplánováno, že den předtím přespíme v Praze u Mirového kamaráda a taky, že se ještě zastavíme k babičce na oběd. Objednali jsme si oblíbený kuřízek s bramborovou kaší. Děda nám ráno vyzvedl naše zavazadla, pomohl naložit do auta, pojedli jsme, zbyl čas ještě i na jednu partičku žolíka, vytisknutí posledních dokumentů, poslední pusa všem, včetně Doníka a jelo se směr Přerovské nádraží. Děda nám vyložil kufry, zamával a najednou šlo do tuhého...👀